„Pane kmotře princi,“ kotrmelil se šašek do světnice k ubohému boháči, „dáš prý půli svého jmění, pomůže-li ti kdo, abys spal! Pravda…?“
„Dám!“ odvětil obilník a čekal, kam míří.
„Nuže, smlouva platí!“ podal mu šašek pravici. „Uvidíš, jaký jsem chlapík! Budeš zase spát, jako socha dožete na pokrovu hrobky, ručím ti za to — totiž poslechneš-li…!“
„Poslechnul“ oddal se princ vůli páně a šaškově.
„Nuže tedy!“ mnul si šašek ruce. „Buď vesel! Přej si! Necouvnou-li ti zlí duchové po dobrém, vypudíme je veselím; neboť jako ďábel utíká před kříži, tak i oni plaší se dobrým rozmarem! Víš co, — dej přinést vína cyperského, burgundského, horkého španělského; pozvi si hostů co chceš a koho chceš, třebas ty nejhloupější, jen nemají-li hrdlo zacpané, a ustrojme si hodnou pitku! Přesvědčíš se, to pomůže!“
Poslechnul obilník veselého rádce. Sezval si hostí, co se jich do světnice vešlo, dal vína
