Ale nic platno! Kohout na dvoře začal kokrhati, ranní slunko vtíralo se mu skulinami v okenicích do komory, a on ještě nezamhouřil oka.
„Ženo!“ pravil tedy bospodyni, když ráno k němu přišla se šťastným dobrým jitrem. „Ať mi dnes usteleš samým hedbávím a aksamitem; neboť to plátno a ta skopovice tlačí jako pytel duběnek!“
I učinila hospodyně, jak nařídil.
„To dnes budu spát jako král španělský!“ a vlez si hned po večeři do hedbávných a aksamitových peřin.
Ale brzy pozoroval, že ani dnes ze spaní nebude nic.
„Toť přece už jinak nemohu si myslit, než že mi něco schází!“ zvolal nanejvýš mrzut.
Vstal zase, rozsvítil si sloupek, obešel celý statek, díval se do všech sklepů, síní a komůrek, jestli se mu nikdo do nich nedobyl. Ale shledal, že vše jest v nejlepším pořádku, a ulehnul si zase. Ale spaní přece nepřišlo.
