taková, že as kopa jich se pomačkala a umačkala. Když pak doma všechno pěkně vyložil a do sklepů a do skříní uschoval, při čemž lidé neustále dívali se okny: zamknul vrata, zavřel okenice a lehnul si.
Pozoroval však brzy, že nemůže usnout.
„Co to?“ přemýšlel. „Spal jsem léta a léta pod tou střechou vždy jako špalek! Proč dnes ne? Toť bezpochyby znamení, že se mi něco ztratilo!“
Vstal, rozsvítil kahanec, prohlížel celý dům a sklady. Nebylo však pozorovati, že by co scházelo. Lehnul tedy zase.
Ale usnouti přece nemoh’.
„Toť divná věc!“ pravil sám sobě. „Posud, jakmile jsem si lehnul, hned jsem usnul. Proč dnes ne? Toť bezpochyby, že neumím ještě líhat jako princ!“
Obrátil se s jedné strany na druhou, shrnul podušky brzy výš a brzy níž, položil se hlavou dolů, nohama nahoru, a hned na to zase naopak.
