v truhlách, jako my dukáty a zlaté řetízky, — totiž také kdo je má!
Rozšafný obilník nahlížel, že takovou výplatou nehrubě by si posloužil. Pšenice by byla šla na dračku, a za půl dne byl by za ni měl lodě nabité bezcenným železem.
Začal chytrák jinou. „Lidičky,“ ptal, „nepřirazil jsem k těm břehům vašim, bych vás okrádal o vaše peníze, nýbrž abych vám navrhnul výměnu, s jakoužto budete spokojeni! Obilí, je-li pravda, jest vzácností u vás. Nuže, vezu vám ho plné lodě! Zlata zase zřídka u nás, kdežto u vás za všemi humny a po všech mezích se ho povalují hromady. Dám vám tedy obilí, a vy za ně toho vašeho zlata, mně rovněž tolik, a vy i já pochodíme dobře!“
Návrhem takovým milí lidé nejen že byli na nejvýš spokojeni, ale těšili se ještě, že na dobrý spůsob zbaví se tím značné části obtížnébo kamení, jež beztoho k ničemu není, než lidu na zlost a pluhu na překážku.
