To když obilník zaslechl, myslil si ihned: „Hleďme, to by tak něco bylo! Toť výděleček, že stojí za to, by člověk se pokusil. Jen co domů se mi vrátí lodě, jež s obilím rozeslané mám po světě: naložím všechno to své obilí, přepluju se do oné země, prodám je, naplním si lodě zlatem, a lidé pánu bohu a mně za to budou povděční.“
A jak si umínil, tak i učinil. Jakmile lodě se vrátily, vypráznil sejpky na poslední zrno, nabil lodě pšenicí a kukuřicí, co do nich se vešlo, rozvinul plachty a plul.
Ukázalo se ihned, že v rozvažování svém nikoliv se nezmýlil. Sotva že lodě přirazily ku břehu, se všech stran hned sběhlo se lidu až černo, staří, mladí, bohatí, chudí, by zásobou vzácnou se zaopatřili. Zač korec anebo míra, na to se žádný neptal; jen aby se neomeškal, přinesl každý raději železných tolarů plné klobouky a pytle. Neboť jak u nás zlato, tak v zemi oné platí železo. Razí se z něho peníze, dělají z něho šperky, a kdo je má, uzavírá je
