Teď — navrátiv se z Dubrovníka as před dvěma hodinami, právě když teta Jefemia nedělní polívku ustrojila na lavici, jejíž jedna polovice sloužila za stůl, druhá za sedadlo, a když té polívky honem něco pojedl, — teď tu ležel unaven prací a cestou a odpočinul si a objímal ve snu netoliko znejmilejší Jagodu, ale i viděl bezpochyby celé boží nebe pěkně vykládané samými dukáty.
„Hle tu!“ ukázala teta Jefemia, dopověděvši právě o příhodě té šťastné, na dívku blížící se nám podle břehu. „Tu ji máte! Mluví-li člověk po celý věk o stech a tisících, nedostane se mu ani groše; ale zmíní-li se o vlku jen ceknutím, hned tu je!… Pojď sem!“ podala na to ruku děvčeti. „Nejsi ty ani vlkem ani vlčicí, ale jsi hodná a počestná naše panna nevěsta! Těším se už na tu svatbu, jako bych sama měla se vdávati!… Nejdéle, dá-li bůh, za tři neděle odbudem ji! Bude pak pod střechou řádná hospodyně, neboť já, — což já už jsem jen tak jako střep, jejž zahodíme co nevidět!… Co to neseš…? dí-
