Dal se chudý ženich do lovení trosků na témž místě, kde před nedávnem vytáhnul moždíř, neboť kde moždíř, tam bezpochyby koráb daleko nebude, budiž už benátský, anebo řecký.
A hle, štěstí mu bylo příznivějším, než očekával! Neboť mimo hromadu shnilých tyček, spukřelých lan a čtvrt kopy začernalých dubových fošen, — a to teprve předvčerejškem k večeru, — vylovil dosti těžký chundel plátna dehtem napuštěného a mořskou skořapinou jakoby posetého. — Když jej rozbalil, dobyl pěkně leštěnou, ebenem vyloženou a stříbrem okovanou skříň, na níž — tolik seslabikovati dovedl — vyryto bylo slovo „Heliogabalus“.
Dones’ ji domů, otevřel ji dlátem, a hle, tu v ní… co?… Nic než něco starého papíru, nečitelnou literou popsaného, nesrozumitelnými kruhy, čárami a uhly poškrtaného, jakoby ďábel, jak říkáváme, s tou svou chasou na něm masopustní úterek byl slavil.
Ukázal to popovi. Ten však dosti byl spravedliv a vyznal se, že se v tom nevyzná, taktéž dosti rozumný, že poradil mu, aby i se
