bys nevytáhl leda samé kamení, řasu a písek. Nechme ji ještě chvíli ve vodě, a povídej zatím něco o své babičce! Pak vytáhnem síť spolu!“
Mladý rybář tím upokojen započal: „I babička má byla dítě chudé ženy, tam na hoře, daleko na Černé hoře, a měla šest sourozeňat, jichžto nejstaršímu říkali Nemučica jako tobě. A jako ty přinesla jednou Nemučica domů hrst plnou zlata, žadný nevěděl odkud, a rovněž tak den jak den po mnohá léta, až jednou odešla a nevrátila se již. To však nebyla ještě pohroma všecka, jíž matka na ten den byla zastihnuta. Hned v noci na to vystoupla voda z jakéhosi pramene lesního, nedaleko něhož si byla vystavěla nový domek, v kterém s dítkami přebývala léta a léta, užívajíc nejpožehnanějšího dostatku. Zaplavivši celou krajinu spláchla jej voda beze stopy se světa, načež ubohá, jsouc připravena o nejstarší dceru a veškerou zásobu, kterou si byla ušetřila, vrátiti se musela, jen aby dítky jí neumřely hladem, ku sbírání barvidel, jakým je vyživovala před tím.
