u pramínku stromovím zastíněného seděla na kameně a ze zlatých hadíků řetízek vila.
„Pozdrav pán bůh!“ zakynula na mne z daleka, než sama jsem měla kdy ji pozdraviti. „Ba ovšem práce to klopotná, sbírati barvidlo, aniž věc lehká, dobyti božího pokrmu osmi hladovým jícnům!“
Zarazivši se, nevěděla jsem hned, co nato jí odvětiti.
„Ty můj milý bože!“ pokračovala babička. „Doznej jen bez okolku, žeť tomu tak! Vždyť snadno to poznati na tvých mozolovitých rukou, na skrvácených nohou a na tváři vedrem slunce opálené! Vše to by ale býti nemuselo, kdybys chtěla! Mohla bys matku svou vyživovati i sourozence hojně a hojně, ba pansky, aniž bys klopot těch potřebí měla…! Chceš…?“ doložila upírajíc oči na mne.
„Proč bych nechtěla?“ odvětila jsem. „Ze srdce ráda, jen kdybych věděla, jak?…“
„To uslyšíš hned,“ pokynula. babička, „jen co odpovíš na otázky, které především ti předložiti musím… Jsi — věrna?“
