i jsemť já ten pravý, na nějž’s tak drahně let čekala, a přicházím, bych tě co milenku svou přemilenou vzal do zámku svého … Šestiprken…!“
Hrozíc se strašlivébo hosta dožesna, až krůpěje studeného potu jí na čele vystouply, zachvěla se jak olše, již vichr láme.
„Couvni…!“ vzkřikla. „Probůh, couvni…! Nezvolila jsem až podnes žádného, nezvolím si ani tebe! Ba než bych se podala tobě, volím raději bez muže žíti třebas i sto let…!“
„To ti věřím!“ odvětil ženich neodbytný. „Lituji však, srdéčko, že to tak nejde! Neboť kterou jsem si vyslídil, té nikdy více se nevzdávám! Pročež, má milenko, jen do reje! Jen s chutí do reje svatebního…!“
I chopiv jí okolo pasu, zatočil se s ní kolem do kola, — jeden ze špačků zapěl uvyklou svou taneční; — spustil ji na to na lůžko bezživotnou, — špaček druhý zapěl uvyklou ukolébavku; — a vyrazil na kose oknem.
