a obroka pro koníka voroneňka, ničego víc nepotrebujem! Ješče to ti skažem, sčo ni jednoju všech desiat žinoček, čo sam už mial, víc sam bil, leč po try razy za den — jej bogu! a zaklinajem sja ti do čorta! — aště ni s odnoju sam nebul leč tri měsjaca… Hoj, skaži meni…! Chočeš-li mene, anebo nechočeš…? Podyvy sja na mene…! Uvidžiš, jen co mene poznaješ, že budem spolu čo dvie zazuleňky na zelenoj berezoňke…!“
Dožesna zdržeti se už nemohla. Vyskočila všecka bez sebe — oči se jí jiskřily — tvář zlobou se zarděla a zase zbledla co stěna — a tisknouc pěsti a třesouc se, jak by zimnice jí třepala, nebyla s to, aby pronesla leč: „Ochlasto… kliď se mi z očí…!“
„A čom darebo…? divilo se jí kozáče. „Já kozák molodeňky, a ty baba stareneňká! Majemť já černu goloveňku, a ty golovu šediveňku! Nechočeš-li býti moju žinoňkoju — nebudem prosit sja! Byvaj zdrová! Sloze nebudem prolivat niodnoňkoju…!“
