To zaslechnuvši, vyskočila dožesna jako poděšená.
„Lžeš…!“ zvolala. „Proto že jsi zrzavá, závidíš mně moje krásné černé vlasy, a ráda bys mne přivedla do zlé pověsti! Však ale, zrzounče zlomyslné, nepodaří se ti…“
A popadnuvši služku za vlasy, vlekla ji do výstupku, a vystrčila ji oknem.
„Tu máš za šedivý vlas…!“ zvolala s řehtotem zlostným. Služka padla do hluboké studně pod zámkem.
Sotva že si zakryła místo, kde služka nalezla šedivý vlas, zlatou jehlící vyloženou diamanty a nad to velkolepou korunoü cyperskou, vstoupil do síně uherský velmož.
Byl to muž vytáhlý co věž a hubený co bidlo, nevalně mladý, napadal na jednu nohu a šilhal oběma očima, měl nos co měsíčná čtvrt okrouhlý, hradu jako motyku, a páreček tesáků co pravzor všech kanců.
„Překrásná panno královno, nebo-li dožesno, anebo-li snad spíše princezno,“ jal se řečniti, ukloniv se dožesně, div nezavadil
