něco kostí a černidlem natřeného dříví, jakoby byli hadrníci, a mně — dožesně, o jejížto ruku se uchází, strakatého papouška, jako bych měla zvěřinec, o tom ani nemluvím. Ale táži se tě: tomu u vás víl říkají slibu státi…?“
„Ovšem!“ odvětila víla. „Mladý kníže milánský nejušlechtilejší a nejšvarnější té doby muž na světě. Naklonivši mysl jeho k tobě vyplnila jsem slib svůj svědomitě, aniž bych se ti za to odplatila, že od svých špačků den co den si zpívati dáváš, kterak prý jsi krásnější mne, a já, jenž tě krásou, kterou se honosíš, obdařila, proti tobě jen škareda a lehkomyslna, jsouc každému po vůli. Neboť abych se z pýchy tvé na tobě mstila, toť věru na mysl mi ani nepřišlo, aniž kdy přijde! Ostatně, — pakli ani ten ti není vhod, nemusíš si ho vzíti…!“
„Nevěděla bych také,“ odsekla dožesna, „kdo by mne k tomu mohl přinutiti…!“
„Tot se ví, že nikdo!“ pokračovala víla. „Naštědřila jsem ti svého požehnání, — víc jsem nemohla. Aby ti prospělo, aby ti vzešlo v radost a blaho, — to záleží na tobě, na tvé
