Tato stránka byla zkontrolována
Šepot ale vánku po skalinách dlouho ještě roznášel ohlasy vzdechů, s nimiž zarmoucena se vrátila k sídlu svému povětrnému:
Nosila jsem, nosila,
červenou růžičku,
myslila jsem potěšit
přemilou družičku.
Nosila jsem, nosila,
ale to jen jednou…
Vidím, s tebou, růže má,
červánky, ach, blednou!
Ještě dožesna byla nedorazila k zámku, hle, tu na předhradí družky již čekaly s radostnou pověstí, že nosato-bradatý kralevič už ten tam — ale že ne sám; neboť rozezliv se nad odbytím, jakým zdvořilé jeho ucházení se bylo potkalo, zasnoubil prý se hned na místě se služkou, kterou dožesna s vyřízenou k němu vyslala, a vyšvihnuv se i s ní na vraníka už prý odejel.
Však není příčinlivějšího námluvčího nad krásu a nad statek, zvláště, je-li tento hodně
