Vkročila příchozímu vstříc: „Vítám tě, přemilený Ljubirade, co manžela a hospodáře svého…!“
„A jak to?“ A mladý plavčík stavěl se, jakby ho to mrzelo.
„Toť jistá věc!“ zajiskřily se černé oči Nelaganiny. „Neboť, pane plavčíku, či zahradníku, známť já tvé tajemství! Mam je projeviti… či —“ okázala na slavný sbor.
„Zůstaňte!“ kynul mladý plavčík hodnostářům, jenž se již zdvihali, aby šli. „Buďto uhodne, pak ukloníte se mně co pánu svému; anebo neuhodne, a pak stane se jí hůř, než které před ní! Neboť čarovati, jak nebožtík otec její, neumím, ale na loď sednu a popluju domů…“
„Nepopluješ…!“ smala se krásná Nelagana. „Ale půjdem spolu do chrámu božího a dáme se oddati…!“
„Ještě ne!“ zdráhal se ženich. „Dříve pověz, co víš…!“
„Nuže tedy,“ pronesla krásná Nelagána s hlasitým smíchem, „jsi, milý Ljubirade,
