té tak často a tak na hlas, že zná je každá travička, a květiny jsou vtipnější a rozumnější nežli tráva…!“
A zase mluvil k lilii: „Což není-li tomu tak? Stanu se žábou anebo štírem! Jsem mladý plavec, mám celé moře, toť bych přece raději zůstal mladým plavcem na moři, než abych se stal v bažině žábou! Mám-li ti tedy věřit, odkud vše to víš…“
„Řeknu ti to!“ praví lilie. „Ten týden v neděli po svaté liturgii, když bylo tak parno, procházela se krásná Nelagana krajem moře. Když se procházela a bylo jí horko, chtěla si ochladiti nožky ve vodě. I myslila, že jest sama a sama, daleko široko že není živé duše. Zula se tedy ze střevíčků, a vnořila bílé nožky do vody. I přihrnuly se hned pěny a vlny, chtivě dívaly se na nožky nevídané krásy a bělosti, šplouchaly, hladily a líbaly. I krásná Nelagana těšila se z radosti a úslužnosti jich. Vstala pak, obula se, šla domů. Než když vyndala nožky z vody, prodrala se jí jedna malá bublinka pod levý malík, a shlídla pod ním
