I chopil se na to mladý plavčík vesel, plul domů, a s kupeckou lodí pak do Soluni, kamž brzy se dostal.
V Soluni tu dobu panoval velký zármutek. Před týdnem pochovali náměstkovou, v noci na dnešek náhle zemřel náměstek. A náměstek dceři své zůstavil dědičné náměstnictví s tím doložením, aby jinak se neprovdala, leč jak ustanovil.
Dověděv se toho plavčík, myslil si: „Nezbývá než posečkati, až po smutku! Ale což, kdyby zatím někdo tě předešel…? Podíváš se pro všecko do zámku a svěříš se tam někomu.“ I bral se do zámku.
Jakmile vkročil do vrat, ačkoli vše bylo plno hodnostů na schodech, hemžilo se mu kolem nohy ještěrek, žab, štírů a potvor hejno takové, že nevěděl, kam postaviti se, aby je nepošlapal.
„Znám vás!“ pravil. „Chcete mne vystříhati, snad i prositi, abych z vazeb těch vás vysvobodil! Díky vám! Dám si pozor! Chcete-li však nápomocni býti mně i sami sobě, hleďte,
