hloupější a druhé sestry by tě soužily. Avšak dostaneš nevěstu, učiníš-li, jak ti řeknu…“
„Toť hezké!“ řekl mladý plavčík. „Pakli by ale zase tuto“ — ukázal na čelo — „vadilo, co po tom…?“
„Vzpomeň si na mne,“ těšila mořská panna, „a zašeptej:
Ať jsi, kde jsi, mořská panno,
Ochechule,
Nedej, by se podařila
Vrahu vůle!
A vyvedu tě ze všeho! Teď slyš…!“
„Nuže, staniž se vůle páně ještě jednou…!“ zasténal mladý plavčík.
„Víš,“ jala se panna vypravovati, „o Soluni. Slavné a krásné to město, a v tom městě zámek ještě krásnější, a v tom zámku panna, jíž co do krásy pod božím nebem nic se nevyrovná. Jest jediná dceruška náměstka carova, vladaře to velmožného a nesmírně bohatého, ale i na sebe i na dceru nemálo pyšného. Měl totiž s rodinou i v manželství neštěstí. Po šestkráte se oženil, každá manželka obdařila ho
