„Bylo by jí škoda…!“ zasmála se mořská panna.
„Já bych jí nelitoval! Než takovou hlavu, raději žádnou…! Ó, kéž bych měl jen tolik paměti, co ten blomec ve vodě, měl bych už dávno nejkrásnější ženušku pod krovem! Ale tak pochovají mne již jako starého mládence…!“
„Pán bůh rač chránit…! usmála se panna. „Tak zle nebude!“…
„Ach, je už zle! a nebude jinak, nevezme-li to s mou zapomněnlivostí konec, a to brzy! Neboť, ne žeby mně štěstí nepřálo! Nabízí se mi jedno přes druhé! Avšak když na to dojde, zapomněl jsem jedno, po druhé něco jiného, a kdyby do mne kladivy mlátil, nemohu se upamatovati, a… není z toho zase nic! Slyš a řekni, je-li na, té zemi většího ubožáka nade mně! — Není tomu čtvrt leta, prál ke mně starý námořník: ,Ljubirade, vím, že bys rád se oženil. Vydám se zejtra do Arabie, sdělím ti, než odjedu, něco, čím se potěšíš. Tam a tam — udal mi město a krajinu — je děvče, krásné jak jarní ráno, bohaté jako královna karamán-
