do podrobna, co a kterak bylo a se dálo, netaje ničeho, ani kým a oč byl ošizen.
„Nevěřím už sice žádnému;“ končil, „přece abych se neprohřešil proti bohu, chci zkusit ještě tenkráte! Rci tedy! Cokoli si přeješ, dám milerád, pomůžeš-li mně, abych zase spal!“
„Není nic snadnějšího!“ přestal hospodář s mlácením. „A nad to nejen že to státi nebude nic, ale vyděláš si ještě…!“
„A kterak to…?“ podivil se obilník.
„K tomu,“ pravil hospodář, „nemám teď kdy! Řeknu ti to večer, chceš-li posečkat! Ale aby ti čas ušel,“ přinesl z kouta cep a podal mu ho, „na, tu pro zatím malou hříčku! Pomáhej nám domlátit! Došla nám v truhle mouka, a mleli bychom rádi zejtra!“
Obilník princ změřil sice hospodáře podivína od hlavy až k patě, jakoby na něm byl žádal, aby drtiny polykal. „Já,“ myslil si u sebe, „boháč a princ zlaté země, já — a mlátit?“ Ale vida, že hospodář na tom stojí, smál se a myslil si: „Co škodí? Zkusíme toho!
