I zval na to patriarchu i se všemi biskupy, archimandrity a popy do domu, častoval je nejlepším jídlem a pitím, obdařil každého zvlášť nejskvostnějšími dary zlata a drahokamů, i dal jim na loď naložit zlata tolik, že netoliko klášter jeden, ale deset z toho založiti a hojnými nadacemi zaopatřiti by byli mohli.
Odepluli, obilník si lehnul, — očekávané spaní však se nedostavilo; ba trápilo ho nespaní i pokoušely ho starosti, strachy a úzkostné myšlenky ještě víc než jindy.
Vstal, bloudil po domě a po dvorech jako strašidlo, proklínal patriarchy, archimandrity a popy, zatracoval neřeknu co a — odpusť pán bůh hříchy — koho, až pro mdlobu a závrať už ani klení se mu nedařilo.
Když tak více než po tři neděle oka nebyl zamhouřil, tu v noci jednou, — byla to krásná noc měsíčná — nevěda co si počít, otevřel okenice a s lůžka ven se díval na moře, jak na něm kolíbají se lodě, jakoby dítka usnulá v náručí matčině, a s výše nebes měsíček na ně se dívá tichý a radostný jako otec. Tu najednou
