„Věrtel rady za groš!“ vpadla jí dožesna do řeči. „Ani jsem přišla, bych ji utebe kupovala! Věděla jsem sama, jak s takovým rváčem nakládati! Ukázala jsem mu dvéře i bez tebe…!“
„Tvé srdce, — tvůj osud, — tvá vůle!“ pravila víla krčíc ramenoma. „Úmysl můj byl dobrý. Neshodnul-li se s přáním, měj trochu strpení, až najde-li se jiný, bych srdce a kroky jeho naklonila k tobě. Lituji jen těch bílých růží, kterých jsem ti již natrhala na věnec svatební do černých vlasů, a ježto nyní musí zvadnout…!“
„Nechť zvadnou!“ prohodila dožesna. „Nemám tak na pospěch, a posečkám raději deset let, než bych se provdala za takového zabijáka s takovým nosem…!“
Obrátila se a šla.
Šla i víla.
Ale šumot lupení po hvozdě dlouho ještě roznášel ohlasy zpěvu, s nímž zarmoucená se vrátila ku skalnímu sídlu víla:
