Stránka:Kallab, Jaroslav - Politika vědou a uměním.pdf/8

totiž k vědám právním. Jejich předmětem jest právo jako soubor jistých norem, upravujících lidské jednání. Právo tedy samo o sobě jest již produktem nomothetické činnosti ducha lidského, poněvadž nám neukazuje, jak lidé jednají, nýbrž jak by jednati měli. Tyto normy lidského jednání nejsou z pravidla výsledkem nějakého vědeckého uvažování, nýbrž vznikají z potřeby doby a místa asi podobně, jako jiné projevy a nástroje sociálního bytí, na př. umění, řeč nebo písmo. Má tedy právo dvojí tvář, jsouc jednak měřítkem pro hodnocení lidského jednání, jednak kulturním produktem sociálním daného národa v dané době. Podle této dvojí tvářnosti práva možno vědu právní zařaditi i mezi vědy ontologické i mezi vědy nomothetické. Náležíť mezi vědy ontologické, pokud vidí svůj cíl v přesném vystižení smyslu daného práva, po případě, pokud se snaží (ve všeobecné pravovědě) vystihnouti zákony vzniku, trvání nebo zániku práva vůbec nebo té neb oné instituce právní. Věda právní však jest také vědou nomothetickou, ne tak proto, že se zabývá nomothetickými zjevy, jako proto, že musí, má-li praktickému svému úkolu vyhověti, tyto zjevy, právní předpisy a instituce, hodnotiti, a o tom soud si utvořiti, které právní předpisy jsou účelné, které nikoliv a jakými jinými by tyto neúčelné právní předpisy nahraženy býti měly. Věda, jež takto kriticky právními zjevy se zabývá, a jež pro tuto kritiku povšechně platné hodnotní stupnice stanoviti se snaží, jest filosofie právní. Jest tedy filosofie právní nomothetickou vědou společenskou, zabývající se hodnocením zjevů, do okruhu práva spadajících. Jest na první pohled patrno, že tato věda nevyčerpává celý okruh nomothetického pozorování společnosti, právě tak, jako všeobecná pravověda nevyčerpává celý okruh ontologického pozorování společenského života.