a, jako přírodní vědy snaží se poznatky své vyvrcholiti ve všeobecně platné zákony, tak také tyto specielní popisné vědy společenské jeví více méně snahu, nalézti všeobecně platné zákony společenského dění, jejichž souborem by byla filosofie společnosti, čili sociologie.
Zákony, s nimiž sociologie pracuje, jsou tedy zákony popisné, vystižení pravidelností v dění společenském.
Pod vlivem rozvoje věd přírodních převládlo v druhé polovici devatenáctého století mínění, že jedině toto přírodovědecké pozorování zasluhuje čestného názvu vědy, a že každá snaha po tom, aby individuum si uvědomilo, jak společenský život by uspořádán býti měl, jest nevědeckou fantasií, ne-li hříčkou vážného myslitele nedůstojnou.
V poslední době však toto přeceňování přírodovědeckých method ve zkoumání sociologickém poznenáhlu ustupuje. Zda tu spolupůsobí poznatek, že ani přírodní vědy, jakmile živým organismem zabývati se počnou, se neobejdou bez teleologického pozorování a hodnocení, na tomto místě rozhodnouti nelze. Jisto jest, že objektivismus věd sociálních sice dovedl utlumiti, nedovedl však potlačiti vědomí individua, že třeba by v celku sociálním se ztrácelo, přece v sobě chová síly, jimiž na budoucí utváření se společnosti působiti může. Všeobecné pak hnutí myšlenkové, směřující k subjektivismu a individualismu, charakterisující počátek XX. století, vyneslo v poslední době zase na povrch cenění oněch věd, jež snaze člověkově po zlepšení jeho osudu by snad pomoc poskytnouti mohly, totiž společenských věd nomothetických.
Význam těchto věd lépe si uvědomíme, přihlédneme-li ke vědám, jež zaujímají zvláštní místo mezi společenskými vědami ontologickými a nomothetickými,
