Může stav nouze ospravedlniti politický čin protizákonný?
Na tuto otázku dali jsme odpověď již shora. Odpověď jest kladná. Jsou myslitelny případy, kde není možno posledního cíle politiky, umožnění kulturního života národa vyrovnáváním individuelních zájmů, jinak dosáhnouti, než porušením práva. Opatrný zákonodárce tu si ponechá jakýsi bezpečnostní ventil, aby i tyto poruchy práva se dály ve formách právu odpovídajících. Jen v takových případech možno mluviti o právu z nouze. Kde stát takovéhoto bezpečnostního ventilu nezanechal, může dojíti ke stavu, že k ukojení nejprimitivnějších politických potřeb nutno právo porušiti. Je však úplným matením pojmů, mluví-li se i tu o nějakém právu z nouze. A dokonce, mluví-li se o zákonech z nouze. Nouze může ospravedlniti, učiniti beztrestným nějaké protiprávné opatření, nemůže však tomuto opatření poskytnouti povahu pravoměrnosti. Z toho již plyne, že každé takovéto opatření jest zlem, které moudrý politik omezí na nejnutnější minimum, a jehož použije teprve pak, když vyčerpal všechny zákonné prostředky k dosažení politického cíle. Neboť jen tím ubrání se výtce, že ohrozil bezpečnost celého právního řádu a tím i sociální žití vůbec.
Vyrovnání křížících se zájmů válkou jest za jistých okolností nutným důsledkem neupravenosti mezinárodních vztahů. Neboť není-li mezinárodního orgánu, jenž by proti jednotlivému státu kollektivní vůli prosadil, musí každý stát sám o to se postarati, aby životní jeho zájmy nedoznaly újmy. Poněvadž tu také není orgánu, jenž by v každém jednotlivém případě pro strany závazné rozhodnutí učinil, panuje v hodnocení okolností, jež násilné zasažení do cizí státní sféry ospravedlniti mají, značná libovůle.
