úroveň politiky pouze stavovské. Neboť jest sice stavovskou politikou, dokud trvá nynější sociální soustava, ale byla by, aspoň theoreticky, myslitelnou politikou i celého státu, kdyby právě došlo k přeměně sociální naší soustavy ve smyslu ideálů sociálně-demokratických.
Tím politika sociálně-demokratická podstatně se liší od jiných politických směrů stavovských, jako od politiky agrární, živnostenské a pod. Tyto politické směry totiž zastávají jedinou složku sociálního těla, a v tom spočívá jejich síla i slabost. Síla potud, že representuje každá z těchto stran v celku politické činnosti některý z důležitých oborů veřejné činnosti, zaručujíc tím odborně správné řešení politických otázek do dotyčného oboru spadajících. Dále síla těchto politických stran spočívá v tom, že jejich politika je snadno srozumitelná.
Neboť politické potřeby svého stavu nebo povolání každý pociťuje denně, netřeba tedy valného politického nadání k tomu, aby každému srozumitelně bylo vyloženo, že „něco se státi musí“, nemá-li to neb ono povolání utrpěti. V tom však zároveň již spočívá také slabá stránka této politiky. Neboť podle zákona o působnosti politických hesel třeba jest buď požadavky stále stupňovati, až jejich neuskutečnitelnost i stranníkovi jest patrna, nebo uspokojovati touhy stranníků skutečnými v soukromém životě citelnými úspěchy. To však při těsné souvislosti našeho hospodářského života není jinak možno, než na úkor jiných sociálních vrstev, které ovšem počnou pak se též politicky organisovati, až politická práce se zvrhne v pouhé vymáhání hospodářských prospěchů tu pro tu, tu pro onu společenskou vrstvu.
Možno tuto činnost, která bohužel dnes v našem politickém životě převládá, nazvati ještě politikou?
