čitém případě čin nezákonný zasahoval více politického odpůrce, než stranu nezákonnost páchající, v následcích svých choroba zasáhne celek.
Jakmile politikové trpí, aby se určitého zákona nedbalo, seslabují naději, že jiného zákona, na němž záleží, bude dbáno.
Čím déle takovýto chorobný stav trvá, tím hlouběji choroba se zažírá do společenského těla. Trpění obstrukce plodí poruchy ústavy, nezákonná jazyková praxe soudů podrývá důvěru v soudnictví vůbec, a nedbání právních norem ohrožuje i platnost norem mravních a podporuje sesurovění mravů ve věcech veřejných. Neboť neuznávají-li politikové nad sebou žádné moci, ani moci zákonů, nelze se diviti, ujímá-li se mínění, že pod rouškou politiky skrýti lze každou nezákonnost a každé nedbání mravu a norem ethických a šíří-li se tak z choroby politické pozvolně, ale tím zhoubněji rozklad do společenského života vůbec.
Z obou důvodů neměla by ve výzbroji politické strany nikdy chyběti důkladná znalost platného práva i právní filosofie.
