síly pro tvoření budoucích vztahů mezi lidmi rozhodné, totiž vůli a cit. Proto politika, která by si troufala vystačiti s vědecky propracovaným programem, nemůže počítati na součinnost širších v politice rozhodných mass. Mluvíť toliko k rozumu a přehlíží psychologický fakt, že v hromadných projevech, tak zvané duši davu, prvky citové a volní mnohem silněji se uplatňují, než prvky intellektuální.
Ovšem skutečnost, že v praktické politice se neobejdeme bez hesel, jest s druhé strany pramenem závažných politických chyb. Proto hlavně, že hesla umožňují politickou činnost i lidem, kteří se toliko naučili papouškovati jistá hesla, aniž by si uvědomovali jejich politický smysl. Zmíněný pak kollektivně psychický zjev, že hesla dovedou do jisté míry massy hypnotisovati, vede k tomu, že za nezdravých poměrů politických ti, kdo dovedou nejhlučněji hlásati hesla, slaví vítěžství nad skutečnými politiky. Skutečný politik vždy si bude vědom, že heslo jest právě jen heslem, totiž stručným výrazem pro hlubší nějakou politickou myšlenku. Jen o tuto politickou myšlenku mu půjde, nikoliv o pouhé zevní uplatnění hesla. I tu setkáváme se s analogií mezi politikou a náboženstvím. Jako v dobách úpadku náboženství nahražují symboly skutečný náboženský život, tak v době úpadku politiky kult politického hesla zatlačuje skutečný politický život.
Politika ostatně v sobě chová důležitý protijed proti hypertrofii hesel. Jest to druhý základní princip politiky, princip úspěchu. Jednotlivec na massu působí jen potud, pokud se massa nepřesvědčí, že jednotlivec jest právě tak bezmocným, jako kdokoliv z ní. Již proto je třeba, aby politická strana v čelo politického hnutí stavěla lidi aspoň mravně nadprůměrné, kteří dovedou vzdorovati okamžitým obtížím. Ze zmíněné
