na mravní méněcennost těch učenců, kteří jí neznají. Platí-li to již o theoretických vědách, jak mnohem více o vědách praktických. My jen těchto omylů necítíme tak, jako vědecké omyly politické, poněvadž se odehrávají obyčejně skrytě mezi učenci samými, hlavně však, poněvadž v přírodních vědách experiment umožňuje přezkoumání theoretické poučky, než se jí prakticky použije. Kdo si uvědomí, jak často v nejprostších otázkách přírodovědeckých třeba je dlouholetých pokusů, než možno nového nějakého poznatku prakticky využitkovati, kdo ví, jak potom ještě třeba při praktickém provádění vynálezu mnohé měniti a opravovati, kdo si konečně uvědomí, oč poměry sociální jsou složitější než poměry, jimiž přírodní vědy se zabývají: ten dlouho bude uvažovati, než z nedostatku politické morálky obviní politika jen proto, že od cesty, kterou šel, se uchýlil.
Ten, kdo z bezcharakternosti a nedostatku zásad viní politika jen proto, že věda jeho není dosti exaktní, aby umožňovala předvídání na delší dobu, není ostatně tak nebezpečný, jako tak zvaní politici, kteří z této vlastnosti politiky vyvozují pro sebe privilej bezzásadnosti, a vidí v politice jen vhodné pole pro svá chytráctví.
Nemám tu na mysli individua, jež vetřevše se do veřejného života, zneužívají svého postavení k osobním svým účelům, nebo dovedou zneužíti veřejné důvěry k jiným účelům nekalým. S těmi teorie politiky nemá dále co činiti, než, že k tomu poukázati musí, že, jakmile podobná individua v politice se vyskytovati počnou, jest to důkazem nezdravých poměrů politických. Choroba spočívá v tom, že tu orgány k politické činnosti zřízené neplní tuto svou povinnost, nýbrž naopak místo, aby společnosti sloužily, dávají sloužiti sobě.
