nevědomým zjednodušováním nevystačíme. Nastává totiž potřeba přesnějšího sdělování vlastního myšlenkového obsahu, omezení smyslu, jejž se slovem spojujeme. Tak ze slova se stává pojem, a sice, když lidstvo dojde k poznání zákonů svého myšlení, pojem vědecký. Pořádání pojmů podle zákonů myšlení nazýváme pak vědou.
Z různých klassifikací věd pro nás nejvýznačnější jest rozdělení věd v přírodní na jedné a historické na druhé straně. Přírodní vědy vyznačují se tím, že cílem jejich jest poznati daný zjev jako exemplář obsáhlejšího zjevu. Proto čím dále přírodní vědy pokračují, tím více se vzdalují od předmětů našeho smyslového vnímání, a konečným cílem jejich jest nalezení zákonů všechny zjevy ovládajících, ku př. redukovati všechny zjevy na funkce hmoty, nebo na výsledky působnosti jediné síly. Překonávají tedy přírodní vědy nekonečnou různost zjevů tím, že je podřazují nejvyšším, nejobsáhlejším pojmům.
Opačně postupují vědy historické. Jejich cílem jest individuelní zjev, určitou osobnost, určitou událost poznati jako individuum. Kdyby tu šlo o vystižení zjevu ve všech jeho vztazích, nebylo by to vůbec možno, poněvadž, jak jsme viděli, jest každý zjev intensivně i extensivně nekonečně různotvárný. Nestačil by tedy celý život k přesnému historickému vystižení nejmenší jednotlivosti. Také by se touto činností nedosáhlo cíle vědy, totiž zjednodušení zjevu, překonání jeho různotvárnosti. Proto historická věda překonává různotvárnost zjevu tím, že vybírá z něho znaky jej charakterisující, znaky, jimiž od ostatních stejného druhu se liší, znaky, pro něž nemůže se žádným jiným býti zaměněn, tedy znaky, které z něho činí individuum. Je-li tedy cílem přírodních věd abstrakce, jest cí-
