záleží, aby byla dobrá. Otázka naše však právě pro dobrou politiku není bezvýznamnou, neboť velká část špatné politiky právě chybným zařazením buď do okruhu věd nebo do okruhu umění jest zaviněna. Neboť kdo, politiku zařazuje mezi vědy, příliš jest vystaven nebezpečí politického doktrinářství, totiž, že pro samé kritické úvahy, které jsou podmínkou každé vědy, zapomene na to, že politika jest činností, a v neplodném uvažování ztratí chvíli k politickému činu vhodnou. Naopak, kdo v politice jen umění vidí, vydán jest nebezpečí politického břídilství, totiž, že spoléhaje příliš na inspiraci okamžiku předsevezme čin nerozvážný, který, jak jej skutečnost poučí, jest za daných okolností ne-li škodlivý, aspoň zbytečný. Čistě vědecká politika nevyhovuje tedy vždy požadavku aktivity, který jsme za podstatný znak politiky vytkli, čistě umělecká politika pak příliš snadno se prohřešuje proti požadavku účelnosti, který jsme za neméně podstatný znak politiky uvedli.
Z toho již patrno, že politiku zařazujeme mezi ty lidské činnosti, které, jako chirurgie nebo technika, jsou uměním i vědou zároveň. Máme-li odhadnouti, pokud politika do každého z těchto velkých okruhů lidské činnosti patří, musíme aspoň zběžně nastíniti, co jsou charakteristické znaky vědy na jedné a umění na druhé straně.
Tím ocitáme se ovšem na poli nad jiné sporném. Poněvadž pak tu není místa, abychom jednotlivé zásadní tu rozhodné sporné otázky snad ex professo řešili, musíme se omeziti na pouhý náčrtek řešení, při čemž úmyslně filosofickou polemiku s odchylnými názory necháváme stranou.
Věda i umění jsou prostředky, jimiž s jinými o obsah svého vědomí se sdílíme. Poněvadž pak obsahem našeho vědomí jest skutečnost, jak jednak
