činnosti. Neboť, poněvadž stát jest oním sociálním organismem, jehož vůle s konečnou platností mezi soupeřící zájmy zasáhnouti může, a jenž má orgány k tomu zřízené a uzpůsobené, aby tuto vůli provedly, jest dosažení vlivu na tvoření této vůle a na výkon této moci nejvyšším dosažitelným cílem člověka, jenž politicky činným býti chce, jest politickou činností κατεξοχὴν a proto, mluvíme-li o politice, mluvíme především o politice státní a míníme tím činnost, směřující k tvorbě státní vůle a k uplatnění státní moci. Tím máme vysvětleno, proč politikou v přední řadě nazýváme určitou činnost za stát a ve jménu státu.
Zbývá nám ještě odůvodniti, proč uvnitř této činnosti rozeznáváme dále činnost politickou a činnost právní nebo zákonnou.
Viděli jsme, že vlastní úkol státu spočívá v tom, aby vyrovnáváním soupeřících zájmů individuí nebo vnitrostátních společenských celků umožňoval život a vývoj lidský ve společnosti. Jest tedy vlastní úkol státu nikdy nesplnitelným ideálem. Neboť kde jest společenský život, tam jest nutně rozpor zájmů, a stát, podstatou svou o to usilující, aby tyto rozpory odstranil, koná vlastně práci Sisyfovu. Práce ta však přece není marná, a nesnižujeme ji nikterak, pravíme-li, že dosažení jejího konečného cíle jest nemožno. Vždyť onen stálý rozpor individuelní a kollektivní vůle jest podmínkou kulturního života, a víme, že všude, kde státu skutečně se podařilo ve větší míře odstraniti rozpory individuelních vůlí, odstranil tím také hlavní motor individuelního myšlení, způsobil zkostnatění kultury, jako v Číně, nebo její úplný zánik, jako v říši Inků. Stát tedy, který vážně jest si vědom, že není konečným cílem, nýbrž jen prostředkem k umožnění života a vývoje lidského, položí vůli i moci své určité meze. Zanechá marně snahy, aby předem všechny my-
