Dalším kulturním vývojem tvoří se ovšem jednak uvnitř státu, jednak i přes hranice jednotlivého státu nové, státu podobné společenské celky, jako antické familie, církve, ve feudálním státě soubory poddaných pozemkové vrchnosti, v moderním státě hospodářské organisace výrobců, dělníků, konsumentů nebo organisace k snazšímu dosažení jistých kulturních cílů, spolky a pod. Nemá-li se však stát rozpadnouti, musí oproti těmto společenským celkům uhájiti svou suverenitu, totiž společnou vůli a moc s konečnou platností urovnávati rozpory zájmů jednak mezi těmito sociálními celky, jednak mezi nimi na jedné, a jednotlivými občany na druhé straně. Jest ovšem možno, že stát některou část této své pravomoci přenese na některý jiný společenský celek, tím však toliko učiní tento celek v naznačeném směru svým orgánem a má vždy aspoň teoretickou možnost dotyčnou pravomoc na jiný orgán přenésti.
Z toho jest již patrno, že stát pojmově jest nejvyšším společenským celkem potud, že nutně v něm ztělesněna jest kollektivní vůle a moc rozpory zájmů mezi individui s konečnou platností vyrovnávati. Kdo tedy chce působiti na utváření se vztahů mezi lidmi, musí se o to snažiti, aby nabyl vlivu na tvoření se této kollektivní vůle a na výkon této kollektivní moci.
Mluví-li se tedy v obecné mluvě o politice rodinné, spolkové, stavovské, církevní vedle politiky státní, nutno míti na mysli, že tu užívá se slova „politika“ jednou v širším, jednou v užším slova smyslu. V širším slova smyslu jde při politice o určité vyrovnávání vzájemně se křížících zájmů, o konečnou úpravu vztahů mezi lidmi, mající umožniti jejich společnou existenci. Co do směru činnosti není tu tedy rozdílu, mluvíme-li o politice rodinné, spolkové, církevní atd. nebo o politice státní. Jest tu ale podstatný rozdíl co do dosahu
