u nás Husovým působením a jeho smrtí, bylo tak chabé, že mělo v sobě tak málo životní síly, tak málo mravního a myšlenkového obsahu, že by bylo bývalo možno zaraziti je – jak se Pekař domnívá ve svém Žižkovi – povrchní dohodou r. 1420.[1] Odporuje tomu všechen pozdější vývoj husitství a zvláště osud a zkušenosti těch, kdo jako Příbram Rokycana, Jiří Poděbradský a j. upřímně toužili po smíru s církví a marně se o něj pokoušeli. Jsem přesvědčen, že v husitství bylo již za Husa a první čas po něm tolik živelné síly, tolik vpravdě revolučního kvasu, že všechno úsilí o jeho spoutání bylo předem odsouzeno k nezdaru. Jsem také přesvědčen, že v husitství zůstalo z toho ze všeho i v potomní době tolik, že nebylo prostě pohlceno luterstvím, nýbrž si zachovalo přes všechny luterské vlivy svou starou husitskou podstatu.
Čím méně Pekař cení vnitřní hodnotu a obsah husitství, tím bolestnější jeví se mu škody, jež způsobilo českému národu zvláště v jeho vývoji kulturním. Myslím, že škody ty, ať jakkoli byly veliké, přece jednak byly z valné části napraveny vývojem pozdějším, jednak vyvážený velikým mravním významem hnutí husitského pro náš národ. Význam ten, jak víme, Pekař i dnes plně uznává. Je proto velikým omylem, dovolávají-li se Pekaře ti, kdo popírají dějinný význam a mravní hodnotu hnutí husitského. Tito moderní odpůrcové husitství právem mohou se dovolávati Pekaře proti snižování a zavrhování všeho nehusitského nebo protihusitského obsahu našich dějin, ať je to naše středověká křesťanská kultura doby předhusitské, zvláště její vyvrcholení v době Karlově, nebo naše kultura protireformační zosobněná zvl. Balbínem, Vavákem, a takřka symbolicky vyjádřená sv. Janem Nepomuckým. Ale nejsou v právu, jakmile se dovolávají Pekaře, aby sami mohli snižovati Husa, husitství a naši husitskou minulost.
Pekař, jemuž vždy bylo z duše protivno zneužívání vědy historické k účelům stranické agitace, je vůbec příliš histo-
- ↑ Je zajímavé srovnati s názorem Pekařovým soud Gollův, vyslovený v jeho knize „Čechy a Prusy“ (str. 135): „Velké konflikty historické se nekončívají vždy úplným vítězstvím jedné strany: častěji se dostavuje kompromis. Takovým kompromisem jsou kompaktáta. Než tak se zavírají zápasy obyčejně teprve po delším trvání; hned na počátku kompromis možný nebývá. A proto se nám v té době nejoprávněnějšími a, lze-li tak říci, nejrozumnějšími zdají nejednou býti strany radikální: v Čechách po smrti krále Václava (1419) katolická a tvořící se táborská.“
kař názor, že „v hlavních článcích, pro něž byl Hus v Kostnici odsouzen… stál Hus na půdě církevní“, že „tu šlo o veliké nedorozumění“. Názor ten, třeba se opíral o odbornou autoritu Novotného a Kybalovu, mám za „veliké nedorozumění“, stejně jako víru v možnost církevní rehabilitace Husovy za nesplnitelnou ilusi.
