polepšení společnosti lidské, kdyby zůstávaly zamknuty v učených knihách a nenašly apoštolů silné vůle? Hus však – pokračuje Pekař – pravdu Wiclifovu učinil pokladem statisíců, hrdina mravní důslednosti přišel ji bránit před koncil a položit za ni život. A v této pravdě je (stále podle Pekaře) dvojí stránka pokroková: Prvá je boj proti korupci hierarchie a tím zároveň boj za křesťanství ryzí, křesťanství v duchu evangelia, křesťanství ne slovy a formou, ale životem – a v tomto směru můžeme u Husa shledávati český prvek, český motiv; důraz na praxi křesťanství je základním živlem ve všech dosti se rozcházejících směrech české reformace. A druhou stránkou Husova stanoviska nám drahou je jeho požadavek rozumové kritiky zřízení a učení církevního na základě původních pramenů, na základě bible – na daleké cestě, která vede staletími od nesnesitelné a často osobivé autority, přikazující slepě věřiti, k emancipaci lidského rozumu, je Husův smělý boj za myšlenku Wiclifovu první velikou etapou nové doby. A tu ovšem není bezvýznamno pro nás, že to je Čech a horlivý Čech, jenž před tváří křesťanstva vypustil duši za tyto první obrany mravního a myšlenkového obrození v duchu novověku“. Pekař pak velmi pěkně vykládá, jak „Hus upálený přece konečně slavil vítězství nad koncilem“, když v r. 1432 koncil basilejský zval husitské Čechy, přiznávaje jim, že přijdou-li do Basileje hájit svého a tudíž i Husova učení, „nebude koncil prostě soudit učení to, ale že se bude rozsuzovati o pravdě Čechů a pravdě koncilu – na základě zákona božího a praxe prvotní církve. A na tom základě čeští vyslanci vskutku do Basileje šli, koncil podrobil se hádání s Čechy o víru, jak tomu byl chtěl kdysi marně Hus. To je (dodává Pekař) největší české vítězství v dějinách – bylo to konečně i Husovo vítězství“.
Na konci svá přednášky připojuje Pekař „několik upřímných slov o přítomnosti“. Ukazuje na tragiku tkvící v tom, že zatím co my oslavujeme Husa a vzpomínáme těch dvou století, jež „nezcela v duchu Husově, ale následkem faktického vývoje byla bojem za vlastní individualitu, za vlastní pravdu proti Římu a jež skončila se tak hrozně násilným pokatoličením našich předků,“ stává se heslo „Los von Rom“ bojovným výkřikem nejen proti Rakousku, nýbrž i proti nám. „Máme proto,“ táže se Pekař, „od svého historického ‚Pryč od Říma‘ odvraceti se s nechutí, máme se učit nenávidět největší periody našich dějin?“ A odpovídá: „Zajisté nikoliv! – ale tolik vlasteneckého rozumu tuším míti musíme, abychom tomuto nebezpečnému hnutí, jež netají se tím, že chce naší zkáze, nepracovali do rukou, abychom
