cuje přítomnost, znemožnili bychom si přední úkol vědecký: poznati skutečnost pokud možno všestranně, nepředpojatě, objektivně“. I Pekař chce, aby „historie byla učitelkou života, ovšem historie poznaná v pravdě její“. A je přesvědčen, že „věta, že se z historie nikdo ničemu nenaučil, je mylná veskrze“. I kdyby nebylo tohoto výslovného prohlášení Pekařova, dokazovalo by celé jeho dílo životní, že vždy více než kdo jiný věřil ve veliké výchovné poslání historie a byl si plně vědom těžké a svaté povinnosti, jež z toho vyplývá pro historika.
Přehlédnuvše bohatou žeň vědecké působnosti Pekařovy, můžeme obrátiti zřetel k jeho názorům na základní otázky našich dějin i našeho národního života, k jeho myšlenkovému vývoji. Je známo a bylo nejednou pověděno, že se Pekař narodil a vyrostl v ovzduší selského konservativismu pod silným vlivem pozdního staročešství. Ale přehlížívá se, že se mladý Pekař brzy odvrátil od názorů takto jemu vštípených a přiklonil se s plným přesvědčením k myšlenkovému směru jim docela protivnému. Svědčí o tom nejen jeho rozhodné vystoupení proti Rukopisu Královodvorskému, k němuž myšlenkový svět jeho dětství jistě vzhlížel se zbožnou vírou a vlasteneckým nadšením, nýbrž i vlastní přiznání Pekařovo z r. 1900. Odpovídaje dru Herbenovi na kritiku své přednášky o době husitské,[1] vyjádřil se takto o svém poměru k jeho listu a k myšlenkovému směru jím zastávanému: „Před lety… byl jsem horlivým náruživým realistou, bránil jsem Váš orgán a Vaše stanovisko až do ochraptění. Nelituji toho dnes nikterak – tenkrát „Čas“ vskutku něco rozumného chtěl, tenkrát boj jeho za myšlenky rozumné politiky a rozumného pokroku proti bezmyšlenkovému radikalismu, proti starovlastenecké romantice, proti ztrnulosti a zpátečnictví v oboru kulturním vůbec budil v tisících srdcích radostný ohlas, tenkrát to byl list dobrý – a my „mladí byli všichni zuřivými „Časisty“. Potom však prý se „Čas“ změnil ve „svůj neprospěch, „a my“ – praví Pekař – „přestali býti Časisty, protože jsme chtěli zůstati realisty“. Tu máme jasné a autentické svědectví, že Pekař ve svých mladých letech, zejména asi v době svého universitního studia, byl přesvědčeným stoupencem směru, jenž bojoval za myšlenky „rozumného pokroku“ proti „starovlastenecké politice“ a proti „zpátečnictví v oboru kulturním“, ale že se brzy potom od něho odvrátil.
- ↑ Pekař odpověděl dvojím, zaslánem v „Politik“ z 13. července a 5. srpna 1900. Slova dále citovaná jsou z druhého zaslána.
