prostého moudré rozvahy a státnického rozhledu. Tento Pekařův Žižka, blízký Žižkovi Palackého, je zajisté také bližší historické skutečnosti než Žižka Tomkův a těch, kdo po Tomkovi jeho obraz ještě více zidealisovali. Možno-li v tom dáti za pravdu Pekařovi, sotva lze nechati bez námitek jeho příliš přísný soud o politice slepého vojevůdce a jeho Táborů. Pekař neupírá Žižkovi ani dějinné, ani vůdcovské, ani mravní velikosti, ale soudí, že spolu s Tábory měl svrchovaně neblahý vliv na vývoj veřejných událostí a poměrů v Čechách, protože vehnal národ český, většinou ochotný k smírnému rozřešení velikého sporu s církví, do nerozumné revoluce, jež měla podle Pekaře nejvýš zhoubné následky pro náš národ. Tento přísný soud, v němž se obráží Pekařova nechuť k revoluci vůbec, nechuť vyvěrající z úzkostlivé obavy o naši těžko získanou státní svobodu, nelze zajisté přijmouti – dotknu se toho ještě – bez podstatných výhrad.[1] Avšak myslím, že jeho vážné zkoumání a svědomité uvažování bude na prospěch vědeckému studiu doby husitské a znamenitě přispěje k správnému a spravedlivému oceňování husitství, jež ani Pekařovi nepřestává býti vrcholem našich dějin.
Takřka na okraji velikého díla o Žižkovi a zároveň jako poválečný dozvuk předválečné studie o Masarykově české filosofii vznikla Pekařova knížka Smysl českých dějin. O nový názor na české dějiny, vydaná r. 1929. Druhá část této knihy, označená druhým z těchto dvou názvů, je toliko souborem polemických odpovědí na Slavíkovy kritické stati o Pekařově Žižkovi. V části prvé, vzniklé z přednášky, však Pekař soustavně vykládá a odůvodňuje své základní pojetí českých dějin. Nechápe české dějiny po způsobu Palackého „jako dílo v základě autonomního českého vývoje“, nýbrž je s Gollem přesvědčen, že „ráz tohoto vývoje je určován především vlivem, vzorem, úsilím, duchem západní Evropy“. Zavrhuje představu, že by jednotliví národové byli „nositeli určitých ideí, tvořících smysl jejich dějin“, nevěří, že „český národ od počátku až do 17. stol. byl nositelem jednoho a téhož programu“,
- ↑ Je zajímavé srovnati, jak o té věci Pekař smýšlel r. 1899, když psal své studie o Palackém. Tehdy ukazoval (v Politik 1899, č. 87), že Palacký má ostré oko také pro stinné stránky husitství a pokračoval: „er zeigt ausführlich, wie der Abfall von der Autorität und von den positiven Gesetzen zur Verwirrung und geradezu zur Anarchie führte, er verkleinert die Schrecken der hussitischen Kriegsführung nicht, Žižka nennt er einen wüthenden und mordenden Fanatiker… Aber er will die Husiten in dieser Hinsicht nicht mit Žižka identificieren, er erläutert trefflich die Schrecken des Sturms als Schrecken jeder Revolution, er beweist, daß die Husiten sich in der Regel stets humaner benommen haben, als ihre Gegner.“
