od přísné práce vědecké k publicistické činnosti politického rázu. Takřka úvodem k tomu byla památná přednáška Pekařova o Františku Josefovi I., proslovená ve smutečním shromáždění české university 4. prosince 1916. Neboť již tu Pekař důrazně připomněl rakouské veřejnosti, zastoupené přítomným místodržitelem, české státní právo, jehož tehdy nebylo dovoleno jakkoli vzpomínati. A potom již rychle za sebou vycházely v rozličných denních listech (Národní Politika, Venkov) Pekařovy známé články o českém státním právě, o významu českého národa pro Rakousko, o našem poměru k Němcům, atd., z nichž tisíce českých lidí čerpalo útěchu a posilu. Tyto články vyšly r. 1917 a 1919 souborně ve dvou svazcích opatřených názvem Z české fronty. Takřka doplňkem a pokračováním této sbírky jeví se řada podobných úvah Pekařových o rozličných stránkách z dějin světové války a zvláště o jejím vzniku. Tyto úvahy vyšly r. 1921 v knize Světová válka. Také k jedné z nejvážnějších otázek naší vnitřní politiky, k pozemkové reformě, ozval se Pekař v denním tisku. Jsa nespokojen přílišnou radikálností této reformy a způsobem jejího provádění vyložil své obavy a pochybnosti o tom řadou novinářských článků, jež pak r. 1923 vydal souborně v knize Omyly a nebezpečí pozemkové reformy.
V posledních letech obrací se Pekař od otázek běžné denní politiky zase více k velikým otázkám našich dějin, nepouštěje arci se zřetele jejich vztah k živé národní přítomnosti. Třísté výročí bitvy bělohorské dalo mu podnět k několika novinovým článkům, jimiž nově formuloval svůj svérázný a zajímavý názor na problém bělohorský. Tyto články vydal r. 1921 v knize Bílá Hora. Knihu tu doplňují poněkud Tři kapitoly z boje o sv. Jana Nepomuckého, uveřejněné r. 1920 v Národních Listech a r. 1921 vydané knižně. Je to velmi rozhodná obrana kultu svatojanského vyplynulá zřejmě především z romantické záliby Pekařovy v poetické stránce toho kultu. Pekař tu zajisté pověděl mnoho správného proti všelikým historicky neodůvodněným tvrzením o prohnanosti Jana z Pomuka, o „podvodu“ spáchaném jeho svatořečením atd. Ale sám po mém soudu proti historické skutečnosti příliš zidealisoval pohnutky tohoto svatořečení a příliš mnoho shovívavostí projevil v posuzování některých prostředků, jimiž se připravovalo. Nemyslím, že by na př. výmysly Balbínovy bylo možno omlouvati tak jako naivní smyšlenky, jimiž své vypravování okrašlovali skladatelé středověkých legend. Žilť Balbín v době, která již něco věděla o historické kritice (vzpomeňme jen boje svedeného skoro dvě stě let před Balbínem proti podvržené donaci Konstanti-
