svými zuby a drápy - a žirafa a los i kvaga a všichni ostatni nevěděli, kam uskočiti. Věru, že nevěděli, moji miláčkové!
P0 dlouhé době - vše žilo tehdy přenesmímě dlouho - naučili se vyhýbati se všemu, co jen se podobalo levhartu či Ethiopu; a znenáhla - žirafa začala, protože měla nejcelší nohy - utikali z Vysoké Pouště. Pospichali a pospíchali den za dnem, až přišli do velikého lesa, plného stromů a křovin a pruhovaných. skvmitých a tečkovaných stínů. Tu se skryli. A tu po nové dlouhé době - tím, že stáli napolo ve stínu a napolo mimo stín, a tim, že na ně dopadaly proměnlívě klouzavé stíny stromů, dostávala žirafa skvrny a zepra pruhy a los i jelen ztemnělí, dostavše úzké vlnivé šedé čáry po hřbetě jako kůra na kmeni stromu. A tak, ač je bylo slyšet i cítit. mohli jste je velice zřídka vidět, a to jen, věděli-li jste přesně, kam hledět. Měli věru krásné časy v těchto pruhovaných a skvrnitých stínech lesních, zatím co levhart a Ethiop běhali venku po šedo-žluto-červenave' Vysoké Poušti, divíce se, kam se poděly všechny jejich snídaně. obědy í večeře. Byli konečně tak hladovi, že jedli myší, brouky a skalní králíky, až se z toho oba, levhart i Ethiop, rozstonali. V tom se sešli s Paviánem - se psohlavým štěkavým opem, který je nejmoudřejší zvíře z celé Jižní Afriky.
I řekl levhart k paviánu (byl tehdy velmi horký den): »Kam se poděla všechna zvěř ?«
A pavíán přikývl. On věděl.
