V pozadí stojí klášter missionářů, jehož převorem byl tehdy učený archaeolog Delatre. S této výše naskýtá se vábný rozhled po pobřeží mořském, od mysu Kartaga až k prvním domům golettským.
Na úpatí tohoto pahrbku vztyčují se některé paláce, stavěné ve slohu arabském, kteréž průčelím svým obráceny jsou k moři, k němuž sahají i svým schodištěm, tak že čluny přímo k tomuto mohou přistáti. A dále rozkládá se tu před zraky velkolepý záliv, jehož veškerá místa, veškeré pahrbky, i když na nich nezbylo zřícenin, jsou historicky památné.
Avšak, ač táhnou se řady paláců a letohrádků až k starým přístavům: válečnému i obchodnímu, lze spatřiti tu a tam podél pahrbků, mezi kameny poházenými a na půdě, ku vzdělávání téměř neschopné, též malé domky, v nichž žijí chuďasové zdejší.
Většina z nuzáků těchto nemá jiného zaměstnání, nežli že hledá na povrchu nebo v nejhořejší vrstvě země více méně drahocenné zbytky z doby karthaginské: zlomky bronzu, staveb, nádob, peníze a medaile, kteréž klášter kupuje od nich více z útrpnosti nežli z potřeby — pro své museum starožitností.
Doktor Antekirtt a druhové jeho kráčeli od jednoho bídného domku ke druhému, prohlíželi je a hledali obydlí paní Bathoryové, nechtíce ani uvěřiti, že byla by sklesla na tak hluboký stupeň bídy.
Náhle stanuli před jakýmsi polozbořeným obydlím, jehož dveře podobaly se spíše díře, proražené ve zdi rostlinami polo zakryté.
Stařena jakási, mající hlavu černým čepcem pokrytou, seděla před těmito dveřmi.
Petr ji poznal!
Vzkřikl! … Bylať to jeho matka! …
Spěchal k ní, vrhl se před ní na kolena a sevřel ji ve svém náručí! … Ona však neodpovídala, neopětovala jeho celování, ano, jak se zdálo, nepoznávalo ho!
„Matko! … matičko má! . . “ volal Petr, zatím co doktor Antekirtt, Ludvík Ferrato a Marie kol něho se seskupili.
Zatím v otvoru polozbořeniny objevil se stařec jakýsi.
Byl to Borik.
Poznal nejprve doktora Antekirtta a zapotácel se.
Na to spatřil i Petra … Petra, za jehož rakví byl kráčel až na hřbitov dubrovnický! …
To bylo příliš pro něj, než aby to byl mohl pochopiti! Sklesl bez vědomí, ze rtů vydrala se mu tu ještě slova;
„Ona jest šílenou!“
