Na Maltě.
Syn rybáře rovinjského byl to tedy, jenž právě jméno své byl doktoru Antekirttu sdělil. Rozmarem osudu stalo se, že byl to Ludvík Ferrato, jehož odvaha a obratnost zachránila parní yachtu, cestující i všechno mužstvo její před jistou záhubou.
Málem byl by doktor spěchal již k Ludvíkovi, aby jej ve svém náručí sevřel. Utlumil však své city, neboť tímto předčasným poznáním byl by se v něm hrabě Sandorf prozradil. Hrabě Sandorf měl býti však pro všechny mrtvým, ano i pro syna Ondřeje Ferrata. Rovněž Petr, jenž z těchže důvodů musil sebe zapříti, byl by málem zapomněl na svůj slib, daný doktorovi Antekirttu, kdyby jej tento pohledem svým na něj nebyl upomněl. Oba sestoupili do salonu, a Ludvík byl požádán, aby je tam následoval.
„Jste, příteli,“ tázal se ho doktor Antekirtt, „synem onoho rybáka rovinjského, jenž zval se Ondřej Ferrato?“
„Ano, pane,“ odvětil Ludvík.
„Máte, tuším, sestru?“
„Ano, bydlíme spolu v městě La Valettě. Znal jste snad, pane,“ děl rybák váhavě, „mého otce?“
„Otce vašeho? Nikoli!“ odvětil doktor Antekirtt. „Otec váš poskytl však před patnácti lety v domě svém v Rovinji úkryt dvěma uprchlíkům. Tito uprchlíci byli mými přáteli, odhodlanost otce vašeho nedovedla je však zachrániti, ano stála ho i svobodu a život. Dopraven byl do trestnice v Steinu a zemřel tam…“
„Nelitoval však svého činu!“ dodal Ludvík.
Doktor uchopil se ruky rybákovy.
„Mně, Ludvíku,“ pravil, „uložili moji přátelé, abych vše, co dluhovali otci vašemu, splatil. Po celou řadu let marně snažil jsem se dopátrati, co se stalo z vás a z vaší sestry; po odjezdu vašem z Rovinje zmizela úplně vaše stopa. Bohu budiž dík, že právě vás vyslal nám ku pomoci. Lodi, kterou jste zachránil, dal jsem na památku na Ondřeje Ferrata název „Ferrato“! … Dovoltež nyní, abych vás objal, příteli!“
Petr nemohl se při dojemném výstupu tom již přemoci. Byl neodolatelnou silou puzen k odvážnému synu šlechetného Ondřeje Ferrata.
„I mne, obejměte, i mne!“ volal s náručí rozevřenou.
