Tázal se jen v duchu: „Překročil jsem meze svého práva? Nikoli! Ublížil jsem dívce nevinné? Zajisté! — Avšak tato dívka jest dcerou Silasa Toronthala!“
Na to obrátiv se k Pointu Pescadovi, tázal se:
„Kde jest Kap Matifu?“
„V třídě Stradonské před domem Toronthalovým.“
„Budu vás obou dnes večer potřebovati!“
„V kolik hodin?“
„O desáté hodině!“
„Kde máme vás očekávati?“
„U hřbitova!“
Pointe Pescade odešel ihned na to a odebral se ke Kapu Matifuovi, jenž byl setrval na místě mu vykázaném.
Večer o osmé hodině vyšel doktor Antekirtt, zahaliv se v široký plášť, z města, a kráčel ke břehu mořskému. Vyhledal malý záliv mezi skalami, jenž nad přístavem do země vnikal.
Místo toto bylo úplně osamělé. Nebylo zde viděti ni domů ni lodí. Bárky rybářské nekotvily zde vzhledem k četným, pod vodou se skrývajícím úskalím, jež malý záliv tento proti moři uzavírají.
Doktor Antekirtt stanul zde, rozhlédl se kolem, a vykřikl pak, což asi bylo umluveno. V malé chvíli na to objevil se jakýsi námořník a přiblíživ se, pravil:
„Jsem k službám, pane!“
„Jest člun připraven?“
„Ano, jest ukryt za touto skalou.“
„Jest mužstvo jeho pohotové?“
„Ano!“
„A ‚Elektrika‘?“
„Kotví poněkud dále k severu mimo obvod tohoto zálivu.“
A námořník ukázal k temné hmotě, jež v mírné dálce nad hladinou vystupovala, a jejíž přítomnost žádné světlo neprozrazovalo.
„Kdy připlula z Kotoru?“ tázal se doktor Antekirtt dále.
„As před hodinou.“
„Nezpozoroval jí nikdo?“
„Nikdo! Plula stále těsně podél úskalí.“
„Nechť nikdo neopustí místa svého. Bude-li potřebí, očekávejte mne zde celou noc!“
„Ano, pane!“
Na to vrátil se námořník ke člunu, jenž v temnotách se sousedními skalisky téměř v jedno splýval.
