svým, jehož provázel všemi osudy a příhodami dobrodružného života akrobatův.
Oba byli akrobaty z povolání a navštěvovali trhy a slavnosti. Matifu neb Cap[1] Matifu — tak býval též zván — sváděl zápasy v arénách, prováděl různé výkony na důkaz své síly, ohýbal loktem svým tyče železné, zdvíhal rameny napiatými nejtěžší z diváků a pohrával se svým mladším druhem, jako by byl tento kulí z kulečníku. Pescade neb Pointe Pescade[2] — jak jej též obyčejně nazývali, — deklamoval, zpíval, prováděl různé šprýmy, bavil obecenstvo nevyčerpatelnými žerty svými a budil mnohdy úžas i smělými výkony na provaze neb laně. Rovněž vzbuzoval překvapení i svými uměleckými kousky s kartami, tak že staven byl na roveň nejobratnějším kejklířům, doveda i nejnedůvěřivější osoby obratností svojí oklamati.
„Složil jsem již zkoušku dospělosti v tomto umění!“ opakoval často.
„Proč však, řekněte mi?“ — rčení to u Pescada obvyklé, — proč právě v den ten na nábřeží Gružském tito ubozí lidé nevzbuzovali přílišnou pozornost obecenstva, jakéž se těšili umělci a divadélka ostatní? Proč i toho příjmu skrovného, jehož měli tak velice potřebí, nemělo se jim dnes dostati?
Věc to v pravdě nevysvětlitelná!
Řeč jich — příjemná to směs nářečí provençalského a jazyka italského — nepřekážela zajisté, aby jim obyvatelstvo dalmatské, pokud bylo při jich výkonech potřebí, porozumělo.
Rodičův svých neznali, jsouce pravými dětmi okamžiku a náhody. Proto od doby odchodu svého ze své vlasti provençalské jen s těží životem se protloukali, navštěvujíce města, kde se pořádaly trhy nebo radovánky, majíce se spíše špatně nežli dobře, žijíce však přece.
Nesnídali-li každého dne, večeřeli aspoň téměř každého večera, a to jim dostačilo — neboť, jak Pointe Pescade často říkával, „není třeba žádati nemožností“!
A přece, ač byl by se hodný ten hoch spokojil v den ten bez večeře, pokoušel se přece vydělati si na ni, snaže se přilákati aspoň tucet diváků před budku svoji, doufaje, že pak snad vstoupí tito i do malé, chudičké arény. Avšak ani výmluvná slova jeho, kterým cizí výslovnost dodávala půvabného rázu, ni jeho dobré i špatné vtipy a jeho posunky, jež byly by přiměly k smíchu i mnohého
