a prchat budeš ulicemi Vídně
a bída rvát ti bude plášť tvůj s těla
a mrzáci ti berlou budou hrozit
a slepci klnout.
Po ulicích těch budou ležet orli
a třísky trůnu v rozšlapaném blátě,
a ty, jenž bez citu šels celým žitím,
jsa modla světa,
zavyješ děsem ve svém opuštění.
Snad myšlenka ti o Hradčanech blyskne
zoufalým nitrem… ticho je v tom hradě…
a věže Prahy…
Leč nový řev té Vídně, tvojí Vidně,
ti nohy podtne, padneš v bláto dlažby
a Hrůza přiskočí a vypije ti
v ráz bídnou duši –
ne, nestalo se. Nás ošálil Osud.
Atropos tiše přestřihla tvé žití
a do krvavých rukou vložili ti
jen černý křížek.
Byl Osud roztržit snad a kýv Parce?
A proniká teď ke tvé hlavě tlící
řev milionů jdoucích zřejmou stopou
Nemesis věčné?
Trůn rozbit je. A rod tvůj rozset bude
jak hluché plevy do všech konců světa
a nikde trvale se nezachytí
a nevzejde už.
Vlá prapor s Hradčan. S věží duní zvony,
zrak se zrakem si jasně připíjejí –
mně, jenž jsem tuto chvíli dávno věštil,
mně dvojího žel…
1. listopadu 1918.
Vydáno jako 2. číslo „Svobodných Proudů“. Pořádá F. Žďárský. Redakce i adminstrace v Nuslích čp. 41.