FRANZ JOSEPH
OD J. S. MACHARA.
Dvojího žel mi… Co se potkávají
ty rozzářené zraky na ulicích
a každým pohledem si připíjejí
na zlatou volnost –
Co trudné včerejšky už snem se staly
a plaché sny jich učiněny tělem
– prapory vlají, hrdé písně šumí –
mně dvojího žel:
že dožít se těch dní je nedopřáno
všem srdcím jako zvony hlaholivším
nezvratnou vírou, že se blíží svátek
národa všeho.
Zda proniká k vám aspoň, drahé hlavy,
tou hlínou země naše vzpomínání?
Zda aspoň kosti vaše chví se echem
radostí naší?
A potom žel mi, lysohlavý starče,
že Atropos si tolik přispíšila
a přestřihla niť tuhou žití tvého
tak příliš záhy.
Dvé listopadů ještě počkat mohla,
když tolik čekala už… Či sám Osud
znamení dávaje jí roztržitě
se zmýlil v sobě?
Proč jinak znamenal tě kletbou svojí?
Proč tolikerou ranou pral tvé žití?
Což neměl padnout trest na hlavu tvoji
za viny předků?
Neb před Věčnosti soudem stojí nyní
sedmero věků, stojí národové
dvou dílů světa hlučně žalující,
že rodina tvá