též odvede[ný]mi nováčky, rozenýmito Němci. Důstojník vykonávaje tuto funkci předčítával přísahu pouze německou, maje za to, že já co študent musím se vyznat též v němčině. Při tomto předčítání německé přísahy neklapl jsem ani hubou. Vida to důstojník, že neodpovídám, obrátil se ku mně s otázkou, proč nepřisahám. Odpověděl [jsem] mu: já jsem Cech a chci přisahat po česku. Tento byl ale tak moudrý, že se mnou souhlasil a se pronesl: „Máte pravdu, česká přísaha je dů[raz]nější (viel kräftiger)“ a já skládal nato přísahu po Česku. Takováto shovívavost toho důstojníka na tu dobu byla něco neobyčejného, jiný by mé odepření přisahat po německu, tak jak jsem později panujícího ducha tehdejšího důstojnictva poznal, [pokládal) za jakousi (v]zpouru. Druhý den nato jsem byl transportován do Josefova a tam vřaděn [k] třetímu batailonu mého pluku posádkou tam ležíct[mu), kde jsem se shledal (s) mnohými z mých bývalých kolegů, k několika plukům rozdělených.
Mnoho-li je doposud z oných roku 1824 tímto osudem stižených študujících na živu, není mně povědomo. Jeden z těchto a sice Sedivý, jeden z mých nejdůvěrnějších přátel,
