Druhá česká kniha, která se mně dostala toho času do ruky, byla „Vznešenost přírody“ od Poláka, kterou mně byl jeden spolužák zapůjčil. Tato slovesnost Jungmannova byla mně tak milá, že jsem si ji vzal s sebou, když jsem se pozděj stal vojákem při mém pochod[u] v roku 1826 do Italie, a nesl v tomistře uschovanou až do Neapole, kdež můj pluk ležel toho času posádkou, a v prázdných chvílích co milou vzpominku na drahou vlast v ní čítával.
Abychom měli příležitost co poetové cvičiti se v skládání českých veršů, dával nám často za úlohu jen koncovky čtyřřádkové, k. p. hůl-kůl, choditi-nositi a my ostatní slova sami si (musili] vymysliti, tak aby pak celek měl smysl. Kdo takovouto vypracovanou úlohu v následující hodině odevzdal, byla pak ve škole čtěna. Stalo se často, že jeho práce neměla žádného smyslu a to vzbudilo velký smích, i sám Jungmann se při tom usmíval. Tomu se nebylo co divit, nebod toho času málokdo z nás se v češtině tak vyznal, aby při vypracování takovýchto úloh patřičný smysl byl uvedl. Jak hleděl Jungmann u svých žáků na jich mysl v národním duchu účinkovat, učinil nám při České přednášce návrh, že bychom nejlepší prázdné
20
