Tak jsem ztrávil po tři léta na gymnasium králohradeckém.
Když jsem byl v tehdejší gramatice, koupil jsem si, ani[ž] bych podnes věděl za jakým účelem, starou bambitku i k tomu střelní prach, a abych se přesvědčil, jak as silné rány tato bambitka vydává, vyšel jsem lemního času o prázdném dnu, neb v úterý odpůldne a celý čtvrtek bývalo vždy prázdno, za bránu na odlehlé místo, a několikráte z bambitky vystřelil. To se náhodou doneslo prefektovi, já byl nato předvolán před konferenci a mně byla za tuto odvážlivost za trest předně konfiskace bambitky, prvnička z mravů, pak když po skonįčjeném vyučování půjdou žáci ze gramatikálních tříd ze školy domů, stát na chodbě tak dlouho, až mě přejdou. Takovýto trest mě náramně mrzel, považoval jsem to za velikou hanbu. V tu chvíli jsem si i také předsevzal, že mě gymnasium kralohradecké budoucího roku nebude počítat více mezi své žáky a že se odeberu k pokračování studií na jiné gymnasium. Má touha byla do Prahy a sice na staroměstské gymnasium, které mělo dobrou pověst, takže se pokládalo za to nejlepší gymnasium v Čechách. Byl jsem miláčkem otce a tu jsem předpokládal, že otec
