ale pěkná stavitelská památka z třináctého století; neboť již r. 1287. a 1297. v listinách nadacích se připomíná a potvrzení kláštera papežem Mikolášem IV. na r. 1291. klade. Uvnitř jest přeplněn, maje 6 oltářů krásné řezbářské práce; na hlavním oltáři starobylý obraz sv. Kateřiny. Hlavní špičatý vchod a řezbářská práce na dveřích vyzrazují jeho stáří. Klášter ten náležel původně Dominikánkám, a když tyto roku 1782. vyzdviženy byly, odevzdán jest řeholi sv. Voršily. Při tomto klášteře jest zařízená a hojně navštěvována dívčí škola o osmi třídách, (r. 1881. čítala 368 žákyň) a průpravna pro učitelky. Jelikož klášter nepatrným jen vládne jměním, závisí obživa řeholnic nejvíce na vychování ženské mládeže; veliká část žákyň bydlí a stravuje se v klášteře. Klášter i kostel vyhořel třikrát: nejprvé r. 1453., pak r. 1709. a poslez r. 1800.
Kromě těchto uvedených kostelů stávalo v Olomouci ještě více jiných; některé až do nejnovějších téměř dob:
1. Kostel sv. Petra a Pavla na Předhradí, při kterém až do r. 1131. bylo sídlo biskupské, v nynějším dvoře zemské nemocnice blíž dveří, nimiž se tam z ulice kanovnické vchází; měl dle popisu očitého ještě pamětníka Fr. Loserta, správce fary hlavního chrámu sv. Václava, jak uvádí Šembera ve svých Pamětech, presbyterium ku straně východní, hlavní vchod k residenci proboštské a od ulice kanovnické vchod poboční; kolem pak hřbitov. Kostel ten považuje se za nejstarší v Olomouci, neboť původ jeho sahá do prvních křesťanských dob na Moravě a dle Bočkova diplomatáře vysvětil jej svatý Kyril r. 863. a kníže Rastislav podřídil jemu veškeré obyvatelstvo na malém hradě a v městě Olomouci až ku břehům Moravy. Mezi lety 885.—889. přikázal jemu k rukoum kněze Jana kníže Svatopluk šestý díl veškerých k cudě Olomucké příslušících příjmů.
