otřásala, způsobila velké změny i měla také mocný vliv na Rakousko. Důstojnosť Římsko-německého císaře, která od Maximiliana I. takořka dědičnou byla v rodě Habsburském, klesala od války třicetileté hloub a hloub a nebyla nyní ničím více, leč pouhou, obvyklostí zasvěcenou formalností. Knížata Německá osamostatnila se a jednala o své vůli a na svůj vrub, aniž by byla ohled brala na vrchního pána svého císaře Římsko-německého. Tím rozkládala se jednota říše Německé čím dál tím více a pokálena v této revoluční francouzské válce nejcitelněji tím, že jednotlivá knížata na ujmu ostatních v podlý spolek vešla s násilnickým císařem Francouzským Napoleonem I. Toto nečestné jednání knížat Německých pohnulo císaře Františka I., jenž po krátkém dvouletém panování Leopolda II. otce svého, bratra císaře Josefa II. vládu byl nastoupil a dle staletého obyčeje zároveň na císaře Německého korunován jest, že tuto důstojnost dne 6. srpna r. 1806. na vždy složil a sebe dědičným císařem Rakouským prohlásil. Tímto skutkem konec učiněn říši Německé, která od té doby toliko různým byla skupením větších a menších říší.
Jelikož ale dobývačnost a válečná schopnost Napoleonova rázný vyžadovala odpor, vyvolala postupem válečné doby kolikerou koalici předních mocností severovýchodní Evropy, aby se vítěznému postupování téhož, které celou téměř Evropu uchvátiti hrozilo, mocným vystoupením učinilo konec. Jak dlouho to trvalo, než kýžený cíl byl dosažen, dokazuje nejlépe dlouholeté trvání této záhubné války. Čechy a Morava staly se několikrát hrůzným jevištěm jejím. Avšak zde nesluší rozkládati se široce o tom, co jsme jen k vůli souvislosti podotkli; my toliko uvedeme, kdy Olomouc jevištěm byla jednání válečného aneb důležitých návštěv.
Jakmile ruch válečný k půdě Rakouské se blížil, pečováno o náležité opatření pevností, následovně i Olomouce.
